Osobní zamyšlení k Dušičkám
Lidové pojmenování Dušičky, ale také Vzpomínka na všechny věrné zesnulé, Památka všech věrných zemřelých, Svátek zesnulých, Památka zesnulých, to jsou vše pojmy, které se váží právě k dnešnímu dni, k datu 2. 11. Navazuje na den Všech svatých, který v kalendáři zaujímá místo první listopadový den. Dnešní svátek s kořeny v keltské historii, který byl ve 13. století pokřesťanštěn, nám dává příležitost pro klidné vzpomenutí na ty, kteří již nejsou s námi. Řada lidí zdobí hroby posledního spočinutí svých blízkých živými květinami a zapálenými svíčkami, symboly přetrvávajícího života s poukazem na křesťanské učení života věčného, tak pro nevěřící jako života přetrvávajícího v dalších generacích, v darů přecházejících z generace na generaci.
Jak kdysi řekl Thornton Wilder, americký spisovatel a dramatik, trojnásobný držitel Pulitzerovy ceny: “Je země mrtvých a je země těch, kdo žijí, a mezi nimi láska, to je most, který všechno přetrvá a všemu dává smysl.” A ten most může mít tisíce podob, pro každého z nás něco jiného. Může to být jakákoliv vzpomínka na chvíli s naším nejbližším, kterou jsme si vryli do paměti a která se nám vrací v různých situacích. Může to být hluboko uložená vzpomínka na vůni prababiččiných buchet, které jsme kradly ještě horké z pekáče na zápraží. Může to být melodie písničky, kterou jsme v dětství slýchávali od své maminky. Vůně dřeva, když jsme s dědečkem vyřezávali koníka z kusu pokácené hrušně. Zkuste si dnes sednout k zapálené svíčce, symbolu světla, nejčistší pravdy, lásky – planoucího srdce, a některý z těchto zvuků, nebo vůní, si vybavit. Já si na lusknutí prstu vybavím vůni domácí malinové šťávy mojí babičky, kterou nechávala chladit na kamenných schodech a kterou schovávala pro zimní “marody”.
Před více jak rokem, po smrti mé babičky, jsem se setkala s myšlenkou, že člověk, který odešel do míst, odkud není návratu, nám v našem životě uvolnil místo a čas pro to, abychom ho využili jiným způsobem. Uvolnil nám kousek života, on naši pozornost již nepotřebuje, a my máme možnost využít tuto část života pro něco jiného, pro někoho jiného, zaměřit svou pozornost jiným směrem. Neznamená to, že zapomeneme. Znamená to, že jsme se oddali životu a neseme kus z života zesnulého dál, sami v sobě. Nést dál kousek jeho života, nikoliv kus konce jeho života. Nést lehké pírko radosti a hřejivých vzpomínek, ne to břemeno nevyhnutelného konce jeho posledních dní. Vzpomínám s láskou a s vděkem. Máte to podobně?
