Muž v roli pečujícího

Ohlédneme-li se v čase zpět, byla to v drtivé většině případů žena, která se ujímala péče o stárnoucí rodiče své i svého manžela, mnohdy i dalších rodinných příslušníků do třetího kolene a doprovázela je až na konec jejich pozemské cesty. Tato historická zkušenost je natolik silná, že vybočení z ní bývá přijímáno s rozpaky, mnohdy s nepochopením širší rodiny.

Zkuste se zamyslet, kolik mužů ve vašem okolí se ujalo péče o blízkého člena rodiny. Budete je počítat na prstech jedné ruky? Nebo jich znáte více? A jaká část z toho počtu budou muži, kteří se role pečujícího ujali dobrovolně, to znamená, že se tak svobodně rozhodli, ačkoliv byly jiné možnosti? Kolik z nich pečuje například o své rodiče, protože oni sami nezaložili rodiny a nikdo jiný se tak nenašel?

Ve své poradenské praxi se setkávám s ženami, s ženami, s ženami, s ženami a muži. Jak je patrné, zastoupení mužů je velmi slabé. A když se budeme ptát proč, u mnoha mužů narazíme na argument související právě s tradiční rolí žen. V paralelní vlně důvodů “proč ne”, jsou nezpochybnitelnou proměnnou, která je dosti podstatná při rozhodování, kdo zastane péči o nemocného člověka, finance. Co si budeme povídat, finanční ohodnocení pečujících prostřednictvím příspěvku na péči pro člověka závislého na pomoci jiných je stále nedostačující, aby pokrylo náklady spojené s kvalitním životem.

Co však tak často nezaznívá je, že v tradičních pojetí zajištění péče o lidi závislé na pomoci se objevovala komunita. Vzájemná podpora širší rodiny a sousedů, obyvatel stejné vesnice. Sdílení strastí spojených s touto rolí žen, možnost sdílení zkušeností a vzájemná výpomoc. 

Dnešní rodiny žijí spíše izolovaně bez přímého kontaktu s dalšími členy rodiny, příbuzenská podpora přes telefon je mnohdy nedostačující a ženy, které zůstávají v roli pečujících, se uzavírají do velmi malé sociální bubliny a ta z nich postupně vysává veškerou energii. Ve snaze udělat to nejlepší pro své blízké, zapomínají na sebe. A je jedno, zda je to žena na mateřské dovolené se svým prvorozeným “zavřená” v garsonce na anonymním sídlišti, nebo žena na prahu šedesátky žijící na samotě a pečující o své nemohoucí rodiče.

Ženy setrvávající delší dobu v sociální izolaci zakouší širokou škálu pocitů. A mnohdy končí s nediagnostikovanou depresivní poruchou, se ztrátou veškerých kontaktů, které je dřív dobíjely, s klesajícím sebevědomím, neboť co ony tak dokázaly, když se od rána do večera “jen” starají o člověka upoutaného na lůžko, pomáhají mu s hygienou i stravou a na sebe nemyslí.

Myslet si, že toto je normální a že tak to má být, je lhaní si do kapsy. Ženy nejsou superhrdinky a ve chvílích, kdy jejich nejbližší odejde, zůstávají mnohdy bez sebemenších zbytků sebevědomí, bez přátel, s pocitem, že jejich osobní život se smrtí nejbližšího právě skončil. Zvláště ve vyšším věku se pak nová přátelství, nové sociální vazby a chuť do nových zájmů hledá hodně těžko.

Jaká je cesta z tohoto bludného kruhu? Všichni apelují na prevenci syndromu vyhoření, na udržování alespoň pár přátelských kontaktů, na hledání času si pro sebe. Jaká je na takové cestě úloha muže? Dát těmto ženám prostor, aby nevyhořely. Aby plály jasným plamenem a rozdávaly energii těm, na kterým jim záleží. Ale aby měly možnosti, kde sehnat polínka na přiložení do toho životodárného ohně. 

Jak konkrétně může muž pomoci? Mnohdy postačí, když ženě nabídne, že zůstane dvě hodiny u nemocného a žena bude moci z domu bez obav odejít. Mnohdy po muži ani nežádá žádné velké pečovatelské úkony, postačí fakt, že ví, že člověk upoutaný na lůžku nezůstává sám. Velkou pomocí je pomoc při hygieně, zvláště při hygieně mužů. A nemusí jít ani o přímé mytí. Postačí vědomí, že muže přenáší do vany muž, že je u jeho svlékání atd. Nejspíš nemusíme ani diskutovat o tom, že pouhá přítomnost muže například u sledování fotbalového zápasu výrazně mění atmosféru této chvíle, “pánská chvilka” a komentování zápasu může přinést do života člověka odkázaného na pomoc jiných zcela jinou dimenzi.

O dalších aspektech role muže v péči o člověka závislého na péči druhé osoby zase někdy příště.