Backman Fredrik: A každé ráno je cesta domů delší a delší

“Žij svůj život. Je hrozné, když se ti stýská po někom, kdo tu pořád ještě je.” – pro mě jako čtenáře jedna z nejpodstatnějších myšlenek, které tato devadesáti stránková knížka přináší. Příběh muže s Alzheimerovou chorobou, kterému paměť pomalu ukrajuje z jeho vzpomínek, každý den je složitější získat základní přehled o tom kdo je, s kým je a znovu a znovu nalézat své místo pod Sluncem.

Útlá milá knížka, kterou autor věnoval všem “těm, kteří si pamatují někoho, kdo zapomínal” je příběh stárnoucího muže, který si je vědom své nastupující ztráty paměti a zkouší se rozloučit s těmi, které miluje a kteří mu byli nejblíže, v době, kdy ještě dokáže nalézt správná slova a ví, s kým mluví. V jednotlivých vhledech do jeho života čtenář postupně poznává jeho vnuka Noaha, kterému dědeček neřekne jinak než Noahunoahu, protože se mu vnukovo jméno dvakrát více než jiným; jeho syna a jeho milovanou ženou, která již zemřela a se kterou muž doufá, že se bude moci opět shledat, ačkoliv si z ženiny víry v posmrtný život často dělal legraci.

Knížka je mimo jiné sondou do rodinných vztahů, do vazeb mezi generacemi. Hrozba brzké ztráty paměti pomáhá potřebě odkrývat staré křivdy a možnosti, jak se s nimi i po letech vyrovnat, aby člověk mohl odejít s čistým štítem a svědomím. Předkládá ke zvážení pohled na vztahy mezi stárnoucími rodiči – jejich dospělými dětmi – vnoučaty. Příběh o jedné z možných cest, jak zpracovat skutečnost, že nás mysl člověka opouští dříve než jeho tělo. Jak naložit s jeho posledními přáními, jak naložit s jeho strachem i strachem celé rodiny, jaké to bude, až tady bude “jen” fyzická schránka někoho,koho jsme milovali. 

Ten, kdo alespoň na pár týdnů a měsíců okusil strasti péče o člověka s Alzheimerovou chorobou, zejména v pokročilejší fázi, může autorovi vytýkat příliš idealizovaný průběh nastupující nemoci, uhlazené rodinné vztahy a striktní opomíjení odvrácené strany této zákeřné nemoci, požírači lidské paměti a osobnosti. Z mého pohledu bylo poselství knížky trochu jiné než seznámit čtenáře s těmi hrůzami, které Alzheimerova choroba přináší. Například přimět čtenáře k zamyšlení, jak tráví svůj čas, kolik času věnuje těm, na kterých mu záleží a zda s nimi je natolik, aby jednou nemusel sedět s hlavou v dlaních a pocitem viny, že toho času bylo málo.

Z rozhovoru muže s jeho zesnulou ženou:
“Myšlenky ze mě unikají, miláčku, jako když se člověk snaží oddělit olej od vody. Jako bych neustále četl knihu s chybějící stránkou, a zrovna s tou nejdůležitější.” 

Z rozhovoru dědečka s vnukem:
“ – Bolí to uvnitř?
– Bolí to míň a míň. To je fajn na tom, když zapomínáš. Zapomeneš i to, co tě bolelo.

– Jaký je to pocit?

– Jako bys neustále hledal něco po kapsách. Nejdřív přijdeš o drobnosti, pak o velké věci. Začíná to klíči a končí lidmi.”

***

Ještě nejste součástí uzavřené podpůrné skupiny „Domácí péče o nemocné Alzheimerem“ na Facebooku? Přidejte se k nám a získejte podporu lidí v podobné životní situaci. Případně se připojte k některému z bezplatných online podpůrných setkáních realizovaných prostřednictvím aplikace Skype. Veškeré informace o termínech i jednoduchých návodech, jak se bez instalace a registrace připojit, najdete zde.